Ještě než přijdeme na svět

Přeji si, aby příběh Věrky byl inspirací pro Vás čtenáře, kteří se třeba podezíráte z toho, že jste špatní, neschopní, bezvýznamní…, kteří se stále něčím trápíte, nemáte úspěchy ve vztazích nebo v jiné oblasti života a cítíte se vinni. Obviňujete sebe z vlastní neschopnosti čelit životu a máte pocit, že se vždy nějak dostáváte do situací, které vám život komplikují. Nepodezírejte se, nejste špatní, ani hloupí, nejste ani vinní. To obsahy vaší mysli – vaše mentální algoritmy a vnitřní přesvědčení, řídí váš život i vás jako loutku. Zmítají s vámi, jak s látkou ve větru. Nezapomínejte, že ale existují způsoby změny a možnost, jak vše uvést do rovnováhy. Regresní terapie je jednou z mnoha cesta. Je to cesta rychlá, bezpečná a velmi zajímavá. Je to krásné dobrodružství do vlastního nitra a cesta pochopení sebe.

Věrku trápí pocity křivdy a nespravedlnosti, které prožívá v mnoha životních oblastech. Vždycky se to nějak „semele“ a běh věcí se zamotá tak, že se prožívání těchto témat zkrátka neubrání. Z její výpovědi je markantní, že ať udělá, co udělá, je konformovaná s tématem křivdy a skutečné nespravedlnosti vůči její osobě. Věrka je však velmi bystrá, inteligentní a moudrá žena, která si dobře racionálně uvědomuje, že svým vnitřním naladěním přitahuje do svého života takové okolnosti, a to jak pracovní, tak vztahové, svými vlastními vzorci vnímání sebe, které souvisejí s nesebeúctou a malou hodnotou sebe.  A přestože vše rozumově ví, nedokáže sledu událostí ani předejít, ani zabránit.

V pracovní rovině si ji často její nadřazení vybírají jako pomyslnou oběť svých manipulačních praktik, v soukromém životě ji často, i blízcí, zneužívají. Ale Věrka je „držák“. Vnitřně je přesvědčená, že všechny ty křivdy zvládne a bolest, kterou jí způsobuje okolí, vydrží. A možná i ano. Věra je ten typ, která svou přítomností opravdu vytváří tak otevřenou atmosféru, že jakkoliv pokroucený morální jedinec, může lehce zneužít jejích lidských kvalit dobra. A svět je plný takových lidí.

Zkrátka Věra má „na čele napsáno“ několik podvědomých vzorců, které vytvářejí takové strategie chování, které logicky nemohou vést k zevně ani vnitřně spokojenému životu. Tyto vzorce brání změně chování i prožívání a tedy velmi často i ke změně reality života, ve které se ocitá. Podvědomé vzorce jsou mentální algoritmy, kterými se člověk řídí, aniž by si toho byl vědom, a které zcela ovládají jeho život. Takové mentální vzorce jsou patologické a vznikají v průběhu prožitého traumatu. Člověk je s nimi spojený a neustále „je načítá“ do přítomného života.

A tak se společně s Věrkou s pomocí regrese vydáváme tyto vzorce najít a odstranit.

Věra  se v regresi dostává do prenatálního období, téměř na samý začátek svého vzniku v tomto životě.

„Jsem někde na začátku v těhotenství, ještě nemám ani vyvinuté nohy. Cítím nervozitu od mámy. Nevím proč, ale říkám si, ať si mě ještě chvilku nevšimne. Strašně bych chtěla žít, ale mám strach, že nebudu pokračovat v žití. Až máma zjistí, že jsem, tak se mě určitě rozhodne nemít. Opravdu mám strach. Nejlepší bude, když budu dělat, že tyhle její pocity – ta strašná nervozita, ke mně nejde. Že se mně to netýká. Vytvářím si bublinu, odpojuji se od vnějška. Lepší je žití v iluzi, že se nic neděje. Ten strach sice budu mít pořád, ale nebude se mně týkat.“

Tak to je materiál! Každá věta, kterou Věrka vysloví je perlou, kterou regresní terapeut hledá. Každá věta je program, podvědomý program, který Věrka nese v sobě jako svou současnou realitu. A to jsme na začátku, uplynulo teprve deset minut sezení. Nedočkavě poslouchám každé její slovo, kdy detailně popisuje průběh svého odpojení od sebe sama.

Takže její primární postoj ke světu i k sobě bychom měli, raduji se v duchu. Pokračujeme v hledání dalších momentů z jejího prenatálu, kde se vytvářely mentální i emocionální mapy.

„Teď jsem u mámy asi čtyři měsíce. Oni venku něco řeší a já cítím vztek. Místo toho, aby prožívali štěstí a spokojenost, tak budou vymýšlet jen problémy. Nechtějí převzít zodpovědnost a máma hází vše na tátu, vyčítá mu…Na otce mám také vztek, vůbec se nebrání, mává nad tím rukou, jako kdybych se ho netýkala. Jsem odsunutá na vedlejší kolej.“ Ano, a Věrka to ví. Sama pro sebe není důležitá, vždy se raději stará o ostatní, na sebe zapomíná, zkrátka i nyní v dospělosti je „na druhé koleji“. Již je jasné, jak moc ovlivní otcův postoj její vztahy s muži. „Jako bych se ho netýkala“, nešťastný vzorec, který se naprosto vylučuje s trvalým, láskyplným a pečujícím vztahem vůči ní ze strany partnerů.

„Kdybych nebyla v té bublině, tak to tam nevydržím“, potvrzuje vznik své podvědomé obrany jako vzorce. Pokračujeme ve vyhledávání konkrétních momentů v rámci prenatálního vývoje, jelikož to bohužel vypadá, že celý byl jedním obrovským traumatem. Pro vznik traumatu, musí být splněna určitá kritéria. Jedním z nich, je i pocit ohrožení života a neschopnost s tímto ohrožením cokoliv udělat. A ona prožívala kontinuální stav ohrožení devět měsíců. To se prostě musí někde projevit.

Vedu ji, aby našla další kritický moment. Věrka rychle reaguje.

„Je mi asi šest měsíců. Cítím smutek a brečím. Je tam děda, ale i ten se otáčí, brečím kvůli němu, ani ten mě nechce. Je mi hrozně líto. Teď je jasné, že budu muset vše sama za sebe. Jsem tu a nikdo mě nemá rád, nikdo o mě nestojí“, jmenuje Věrka svá vnitřní přesvědčení. Teď je jasné, proč v životě trpí pocitem samoty.

Jedna perla za druhou. Jeden program lepší, než druhý.  Přesně vystihuje její povahu „držáka“, který vše unese. „Ta bublina chrání moji nervovou soustavu“, dodává.

 Ale aby toho nebylo málo, přikrmí svůj postoj „držáka“: „Ale musím! Musím ten život zvládnout sama. Nikdy nikdo nebudu“, odsuzuje sama sebe do bezvýznamnosti. „Já to dám, já si to ustojím“, dodává. No a ještě začíná konstruovat svou fyzickou podobu. To vše na základě vnitřní bolesti, nedostatku lásky, nedostatku respektu, na základě traumatu: „Nechám si narůst silné nohy a velká ramena. A svaly! Já to dám, já vám všem ukážu, zvládnu to i bez vás. Píchá mě z toho u srdce, ale jsem na vše sama. Vždycky budu sama a udělám si to posvém.“

Věrka pokračuje v plánování mentálních modelů, které budou mít za následek její přístup k životu i sobě. Tento přístup se pak stane promítacím filtrem reality, a ten pak vytvoří konkrétní situace a události v životě. „Vytvářím si tady nějaký postoj, něco, co nemá žádnou hodnotu, něco, co nemá význam, ani smyls. Život je hra na divadle, hraju divadlo,“ dodává Věrka a pokračuje. Potřebuju mít břicho, které mi kryje vnitřnosti, zdroj síly mám v břiše a to musím chránit. Také si musím krýt záda, vytvořit si krytí zad,“ dodává Věrka a sama se již tomu směje, vědoma si své současné postavy a la „krev a mlíko“. 

Ptám se jí, co ještě v tomto období šesti měsíců cítí a Věrka vyjmenovává všechny smutné emoce, které situaci provázejí jako je lítost, vztek  a bezmoc. Nezapomene ještě pronést, že se cítí strašně sama, že ji nikdo nemá rád, a že by bylo lepší, kdyby nebyla.  Budu mít hroší kůži, aby ke mně nikdo nemohl.“

Tak to bychom měli. Věrka si již vytvořila podobu fyzického těla, odsoudila se do samoty….co bude dál?

Pokud by tyto pocity zanechala v rámci traumatu prenatálu a nebyla by s nimi ve spojení ve svých současných padesáti letech, nic by se nedělo. Věrka by měla nejspíš spokojený život, plný radosti, kvalitních a harmonických vztahů. Bohužel Věrka se od těchto pocitů a mentálních přesvědčení neodpojila a část jejího já stále dokola prožívá stejné stavy jako tenkrát.

Vedu Věrku dál, musíme najít všechna místa, kde se u matky necítí dobře, abychom vše mohli pročistit.

Věrka se posouvá o měsíc dopředu, do sedmého měsíce. Popisuje, že se cítí velmi špatně, má pocit, že se „venku“ něco děje, rodiče se hádají. Má strach o život a pocit, že si vnitřně zpívá, snaží se přehlušit hádku rodičů vnitřním zpěvem. Doslova říká: „zpívám si a nechci vnímat okolí. Musím si zpívat, nechci vnímat, dělám, že se mně to netýká.“ Ráda bych podotkla, že Věra je velmi krásně zpívá. A zpívá často. Rovněž dělá „jakoby nic“, dělá, že se jí „to netýká“. A to dělá ještě častěji.

V podobném duchu, s podobnými pocity projdeme ještě osmý i devátý měsíc těhotenství, kdy se všechny mentální vzorce ještě více upevňují a Věrka se již jen usmívá, protože přesně zároveň chápe souvislosti se svým celým životem.

Rodíme se … s programy

Najedenou se u Věrky dostavuje pocit, že nemá svůj život pod kontrolou. Něco se děje, co nemůže nijak ovlivnit. To něco je porod samotný.

Fyzické pocity při porodu bývají u většiny klientů podobné. Prožívají tlak v různých částech těla, někdy mají strach, že zemřou, cítí doslova fyzický strach ze stísněného prostoru a různé bolesti. Psychické prožitky se však u každého velmi liší. Někdo se těší na svět, těší se na rodinu, na lidi, na život. Někdo se ale netěší, dokonce se netěší vůbec na nic. Věrka se cestou ven potýká s tím, že matka netlačí, jak by měla. Má dokonce pocit, že jí matka nepomáhá. Napadá ji i myšlenka, že měla odejít z matky dříve. „Možná jsem měla raději zaniknout, dokud byl čas“.

Vylézá na svět. Nadšená rozhodně není. Věrka je ale velká bojovnice a hlavně stratég v programování svého podvědomí. Ve velké emocionální bolesti si zapisuje do paměti následující slova.: „Tak a teď budu jen sama za sebe. Kdokoliv bude vedle mě, může mě poškodit. Musím být silná.“ Zajímavý moment jejího traumatického prožitku je zjištění, že místo mámy vidí cizí náruč, náruč nějakého doktora a pronáší: „nesnáším doktory“, a tento vztah k bílým plášťům jí zůstává dodnes. V zápětí ji bere do náručí sestřička, její ruce, dotyky a hlas Věrku velmi uklidňují. Cítí z ní lásku. V tu chvíli ale Věrka vytvoří další program, který je postavený na obrovské vnitřní bolesti nechtěného dítěte. Zatímco si vyčítá, že se vůbec narodila, bojí se připustit i lásku hodné sestřičky.  Doslova říká: „bojím se připustit, že sestřička mě má ráda, láska totiž zraňuje. Nechci mít raději žádné pocity.“

Terapie a poradenství - Mgr.Klára Hanzalová

Zážitky v prenatálním období a při porodu předurčuje mnohé v našem životě. Stejně tak u Věrky její prožitky vytvořily základ jejího myšlení, prožívání sebe i světa. Společně jsem vyhledali všechny nepříjemné pocity a mentální vzorce, které ji provázeli v prvních měsících vtělení. Ty jsme zpracovali a odstranili z podvědomí.

autor: Mgr. Klára Hanzalová, 2022

Více informací o Regresní terapii

Regresní terapie a diagnózy
Regrese – aneb minulost určuje současnost
Co je regrese
Regrese, reinkarnace a asociace
Příklady se sezení regresní terapie

Formulář pro přihlášení na kurz/y

    (*)

    (*) - povinné položky

    Odesláním formuláře nebo emailu dáváte svůj souhlas se zpracováním osobních údajů

    Mohlo by se vám také líbit...

    Oblíbené články ...