Regrese – Bolesti žaludku a strach chodit mimo domov

Když ke mně mladičká Anna přišla na sezení regresní terapie, trpěla již pět let velkými problémy se žaludkem, které jí znemožňovaly vést normální život. Neustále měla pocit na zvracení, trpěla bolestmi a lékaři nedokázali najít žádnou organickou příčinu ani řešení. Anna se svěřila, že tráví život tím, že je neustále doma, jelikož se bojí chodit ven ze strachu, že se jí udělá špatně. Má problémy se najíst a na běžné životní projevy reaguje nevolností, která je trápí téměř celý den. Problémy se žaludkem doprovázejí neustále pocity strachu, že se stane něco strašného. Tento strach ji pronásleduje, bojí se chodit mezi přátele, bojí se chodit do práce a má velký strach z vody.

První sezení

Anna zavírá oči a vedu ji do minulosti. Přes pár nedávných událostí z tohoto života, které byly důsledkem, nikoliv příčinou jejího problému, Anna očividně změní zabarvení pokožky, zpomalí mluvu a zvážní. „Jsem v nějakém letadle nebo co. Někam letím, jsem asi ve válce, střílím úplně všude. Mám strašný strach, ani nevím, co dělám, střílím na všechno. Někoho jsem sestřelila a dělá se mi z toho špatně od žaludku. Cítím velký tlak v žaludku a na hrudi, je mi z toho zle, někomu jsem ublížila. Zlobím se na sebe, že jsem špatná, pak se ozve obrovská rána, všechno se třese. Někdo mě zasáhl, má strašný strach, ale moc ho nevnímám, je to hrozně rychlé.“

„Někdo mě sestřelil, vidím naproti letadlo, které mě asi zasáhlo. Všude se rozlétly střepiny, tělem mi projede mráz, ty skleněné střepiny se mi zabodaly do hrudi, do břicha, do rukou, hrozně mě bolí žaludek a chce se mi zvracet. Všechno mě bolí. Mám pocit, že umřu, určitě zemřu a mám strach. Je mi na zvracení a tělo se mi klepe. Je mi z toho špatně. Napadá mě, že je to asi konec a vidím před sebou zem, mám strašný strach a pak je všude bílo. Najednou cítím klid, všude je bílo.“ Anna prochází rychle do stavu mimo tělo a na její tváři se objevuje lehký úsměv. Tak a nejhorší máme za sebou, a musíme všechny nepříjemné pocity začít důsledně zpracovávat. Zabere nám to zhruba tři hodiny.

Druhé sezení

Příští sezení pokračujeme do vzdálenější minulosti, abychom odhalili další příčiny, které by Anně mohly jakkoliv znepříjemňovat život. Ocitáme se v sedmnáctém století a Anna má spokojený výraz v obličeji. „Je mi báječně, vidím krásnou přírodu, kochám se.“ Pak se zarazí a její tvář začíná pozbývat spokojenosti. „Najednou cítím strach,“ zamračí se. Ptám se jí, co ještě cítí a Anna mlčí. Pobízím jí, aby si uvědomila, co se děje v události, která ji právě napadla.

„Mám strach, lekám se a silně mě tlačí na hrudi. Vidím dva muže, kteří přibíhají k nějakému potoku, který tam je. Děsně na sebe křičí, já se jich bojím. Nejraději bych tam nebyla. Neměla jsem sem chodit. Mám hrozný strach, vše je tak rychlé, stojím tam, a nemohu nic dělat, cítím obrovský tlak v žaludku z toho mého strachu. Jeden z těch mužů bere kámen a začíná toho druhého bít do hlavy. Dělá se mi z toho zle od žaludku, vidím krev, jak tomu bitému stéká po hlavě, slyším ty rány, chce se mi zvracet. Je to strašné, mám hrozný strach se pohnout, nemohu nikam jít, neměla jsem nikam chodit, venku je to tak nebezpečné.“

„Ten muž padá k zemi a krev teče směrem k tomu potoku, chce se mi zvracet, buší mi srdce, bolí mě hlava, musím pryč, nemohu tu být. Utíkám a doufám, že mě ten s tím kamenem nevidí. Doběhnu do malého lesíka, který je blízko, a sedám si tam. Stále se mi chce zvracet, před očima mám krev na té hlavě, ty otevřené rány, hrozně mě bolí žaludek. Už to nevydržím a zvracím, je to strašné. Bojím se, aby mě ten s kamenem nenašel, jdu rychle domů. Stále vidím tu krev a je mi tak špatně od žaludku. Pak jsem doma, stále je mi zle, budu se bát kamkoliv jít, aby mě nenašel, protože jsem ho viděla. Nemohu nikam chodit, raději budu doma. Nemohla jsem s tím nic dělat. Mám pocit, že na to budu myslet snad už pořád. Měla jsem utéct hned, abych to nemusela vidět.“

Anna vyjmenovala všechny mentální postoje, které si během prožití události, doslova naprogramovala, do svého podvědomí, a kterými se i v současném životě řídí.

Nikam přece nechodí, je raději doma a má neustálý pocit, že se stane něco strašného. To vše propojené s bolestí žaludku a nevolností. „Budu na to myslet ještě půl roku, než to přejde, ale pak mě celý život bolí žaludek“, pokračuje Anna. Musíme zpracovat celý její život s touto událostí.

U Anny jsme museli společně projít ještě sedm událostí, které způsobovaly její potíže se žaludkem a strach vycházet ven.

 

Informace o pořádaných Kurzech Regresní terapie naleznete zde >>
Informace o možnosti terapeutického sezení regrese naleznete zde >>