Regresní terapie – koktání, koktavost (balbuties)

Když jsem se poprvé setkala s Tomášem, byla jsem plná obav, jak s ním budu pracovat. Jeho řečová vada byla na tak vysokém stupni, že jednu větu dával dohromady neskutečně dlouho. Říkala jsem si, že s ním jedno sezení zabere stejně času, jako se třemi, běžně se vyjadřujícími klienty. Měl však v sobě obrovské kouzlo osobnosti.

Ve svých osmnácti letech měl slovní zásobu na úrovni vysokoškolského profesora a hovořil o svých problémech s naprosto dospělým pohledem. Dovedl vystihovat nuance ve svém prožívání a cítění, které pramenily z neschopnosti mluvit plynule. Jako člověk mě okouzlil. Viděla jsem v něm obrovský potenciál lidství, ztělesněné morálky, moudrosti a byl obrovskou výzvou. Nechat tak vyzrálého chlapce na pospas světu s jeho vadou, jsem vyhodnotila jako nemožné a tak jsme se dali do práce. Na začátku sezení měl Tomáš obrovský problém vyjádřit plynule cokoliv a sezení trvala velmi dlouho. Během nich, kdy procházel událostmi, se jeho mluvidla uvolňovala a sezení se stále zkracovala.

První sezení

Začínáme, Tomáš se vrací do okamžiku, kdy v tomto životě poprvé zažil pocit, že nemůže plynně mluvit. Je rok 1995“, začíná si Tomáš vybavovat.“Bydlíme v Třeboni a mně je pět let. Moje maminka si nerozumí s mým tatínkem a tak se rozhodnou, že se rozejdou“, popisuje s velkým zadrháváním. „Je čas se přestěhovat jinam, aby matka zapomněla na toho otce. Balíme a brzy pojedeme do Tábora, kde žijeme doteď. Já jsem malý a jsem s tím domem spjatý.“

„Vychovávali mě tam od narození, zpívali ukolébavky, hráli se mnou na schovku, i s mým bráchou, který je o pět let starší, má už víc rozumu,“ dokonale popisuje událost, jakoby věděl, že i já, coby terapeut se musím zorientovat v jeho příběhu. „Já jsem nechtěl jít bydlet jinam, začínám brečet, že opouštím tak nádherný město a všechno s ním spojené, dům, babičku s dědou,“ pokračuje a já se podivuji tomu, jak vědomí pětiletého chlapce vnímalo velmi vyzrále celou situaci.

„Brečím, že se mi nikam nechce, že nikoho nechci opouštět, ale mamka na tom prostě trvá. Jsem rozrušený, cítím smutek, že to všechno končí, ten skvělý život, že musíme jet někam jinam, že přijeli ti stěhováci a všechen nábytek, hračky, výkresy se sbalili do jednoho pytle, všechno se to v ten okamžik, ztratilo. Když jejich auto přijíždí do našeho dvorku a vyjdou z něj dva silní chlapi, vezmou mi ty moje hračky, seberou a odnesou, tak běžím za nima, chci to zpátky, oni mě ale nevyslyší, mají úkol a dostanou zaplaceno. Já jsem ale tak malý, že do toho auta nevidím a jsem z toho smutný. A jak házejí moje věci do toho auta, v tom se začne ve mně odehrávat boj, jestli mám říct to, že se mi to nelíbí anebo jestli mám být zticha. Jsme raději zticha, asi by mě mamka sešvihala, že mám svůj názor, že tomu ještě nerozumím.“

Tomášovo vnímání, pocity a myšlenky, způsob, jakým si vybavuje událost je naprosto fascinující. Opět zdůrazňuje, s ještě větším zadrháváním, které díky jeho emočnímu momentálnímu vypětí graduje: „Je tam boj, mám pocit, že mě to roztrhne zevnitř, šumí to jak aspirin. Musím mlčet, ale chci něco říct, nevím, jestli mám zůstat takto uzavřený, někam zalézt a tak zůstávám raději zticha. To zoufalství způsobuje, že se úplně blokuji. Zlobím se na sebe a na rodiče. Stěhováci mi říkají, abych nepřekážel, a berou moje věci z pokojíčku. Říkám si, co mi to s nimi dělají a jsem na tom nervově dost špatně, protože mi to všechno přestěhují jinam a já už nemohu mít svůj pokojíček.  Mamka mě drží, vytrhnu se jí, běžím do mého pokojíčku, tam si sednu a sedím. Ona přiběhne za mnou. Já se nechci stěhovat, a proto začínám řvát a zas je to ve mně, hrozná bolest, pocit, že se roztrhnu, protože nemůžu k tomu nic říct.“

„Jsem malý a nemám v rodině žádné slovo, a proto nic neřeknu. Já jsem od malička hodně citově založený a teď jsem rozzlobený, protože se nemůžu vyjádřit k tomu stěhování. Byl bych rád, abychom tam zůstali všichni a pohromadě, ale nic se dělat nedá. Mám pocit, že pokud bych něco řekl, rodiče by mě strašně vynadali a já bych byl ještě více nešťastný. Oni by se zlobili, že jim odporuji. Mamka mě vezme do náručí, odnese mě dolů k babičce, protože ví, že jsem tam nejradši. Ale také to dělá proto, abych jim tam nepřekážel. Brečím, ale mlčím, chci zpátky do svého pokojíku, ale jsem slabší, tak jsem odevzdaný. Je mi smutno, jsem zadýchanější, protože brečím, zrychluje se mi tep, protože chci zpátky do pokoje.“

„Cítím bezmoc, nemohu nic říct, vyjádřit se k tomu, abych nebyl ještě více nešťastný.  Babička mě uklidňuje a říká mi, ať si z  toho nic nedělám, že nic není ztraceno, abych nebrečel, a radši se smál, abych nebyl vystresovaný z toho, že jsou tu cizí lidí a šahají mi na moje věci. Trošku se uklidňuji, ale jsem stále takový roztěkaný a bezmocný, to je tím, jak slyším ten dupot. Ti chlapi., co mi tam s tím dělají? Mamka je venku, jdu za ní a slyším, jak říká stěhovákům, jak to tam mají dávat, křičím na ni a vynadám jí. Ale ona na mě začne řvát, abych se do toho nepletl, že se s tím nedá nic dělat,  že je to už vyřešené, že do toho nemám co mluvit.“

„Mamka se hrozně mračí a stále říká, že do toho nemám co mluvit, protože z toho ještě nemám rozum. Já chápu, že jsem ještě malý, ale tohle už mi přece jasné. Ona se zlobí, asi na mě a na tátu, protože jim do toho mluvím. A já mluvím a chci prosadit svou, ale prohrávám, protože mě hrozí, že pokud toho zlobení a odmlouvání nenechám tak mě seřeže.“

„Cítím obrovskou bezmoc, bolest, smutek a vzdávám se. Běžím pryč a jsem strašně nešťastný, že jsem si neprosadil svou. Běžím zpátky za babičkou, abych byl v bezpečí, ona mě vezme na klín, začíná mě hladit a utěšuje mě, ať si z toho nic nedělám, že to ještě poznám víckrát. Napadá mě, že to asi babička myslí tak, že se to asi ještě někdy v životě u mě zopakuje, ale nevěnuji tomu pozornost, že se zase budeme muset přestěhovat.  Jsem u babičky a nikam už nejdu. Je mi smutno, ale nedá dělat.“

„Mamka mě volá, ale já nejdu, protože tam chci zůstat, otevře dveře, myslím si, že už je to tady, že už musíme odjet a já jsem čím dál víc smutnější. Začínám před mamkou utíkat, a už chci někam běžet, ale ona je rychlejší, popadne mě, v tu chvíli si říkám, že už je konec toho šťastného žití. Jsem donucen se převléknout, ale nechci, chci zůstat, ale prostě už to nevydržím ten nátlak okolí a řvu jak blázen. Byl jsem násilně převlíknut.“

„Sedím na schodech, držím se zábradlí, nechci se pustit, řvu jak blázen, mamka mě chytí za ruku, chce mě odtáhnout, já se jí vyškubnu. Na památku jim tam načmářu písmenu D T B R L a J a dám to do rámečku. Jako že jsem tím chtěl říct, že chci být pohromadě,“ pokračuje Tomáš a já se nořím do příběhu vnímání malého chlapce a pociťuji obrovský soucit.  Mám co dělat, abych se úplně neztotožnila s události. Snažím se zachovat profesionální odstup, ale začínám selhávat. Moje emoce se vymykají kontrole. Tohle je opravdu silný příběh. Přestože se jedná o klasické trauma z rozchodu rodičů, kterých slýchávám bezpočet, tohle je něčím jiné. Liší se právě Tomášovým pohledem a prožitkem události, který měl ve svých pěti letech. Velký muž v malém těle, vyspělá mysl, uvězněná ve své karmě a čistota charakteru, to vše tvoří koktejl naprosto strhujícího příběhu lidství.

„Běžím, obejmu babičku a dědu a loudám se k tomu autu“, pokračuje Tomáš. „Pak mě napadá se rozloučit se slepicemi, běžím ke kurníku a říkám jim: „ahoj“. Tak sedím na záspi, brečím, jsem z toho nešťastný. V mysli se mi rodí hrozně věcí, že to všechno končí a nejspíš to asi vrátit nepůjde. Napadá mě také, že vše, co mám zafixované, zanikne. Zanikne i to, jak jsem tu bydlel, vzpomínám na to, jak jsem se sprchoval, jak jsem ho pomáhal dědovi se soustruhem.“

„Myslím, že se to změní, nechci jinam, jsem fixovaný na tenhle dům, který už tam je padesát let, protože ho děda s babičkou sami stavěli. Říkám si, že tohle se nemělo stát, že to způsobila ta poslední hádka mezi našima, držím se zábradlí, jsem svázaný s tím domem. Uvnitř mě drásá, že jsem k tomu nemohl nic říct a že i kdyby ano, tak by to mé mluvení každého obtěžovalo a bylo by zbytečné.“

„Připadá mi, že jsem v tom domě žil léta. Jsem vystresovaný, nešťastný a nemohu nic říct. Bolí mě hlava, na zátylku a krk. Posadí mě do toho auta, připoutají pásem a já jsem úplně v šoku. Cítím, jak chci něco říct, ale najednou se úplně zadrhnu, protože je mi to strašně líto a celou cestu nepromluvím ani slovo.“

„Cestou do Tábora si v duchu přebírám vše pěkné, co jsem zažil, usmívám se, ale je mi smutno. Pak přijíždíme do Tábora, a jak přejíždíme most, tak mi dojde, že tahle řeka protéká i tam kde jsem bydlel. Koukám se na ni a říkám si, že tam někde je můj domov. Přejeli jsem most, a přijíždíme k paneláku. Když odemykáme nový byt, tak jsem na jednu stranu zvědaví, jak to tam vypadá. Zjišťuji, že je to hrozně malé a je mi z toho smutno. Nevím, kam si dám věci.  Procházím předsíní a vcházím do obýváku, představuju si, že tu sedí babička a děda, a chci se jich dotknout, je mi pěkně, ale není to ono. Postupně jsme se tam nějak zabydleli, ale já od té doby nejsem schopný říct ani slovo.“

Tomáš dokončil událost, kterou jsme pak celé sezení zpracovávali. Jeho podvědomá přesvědčení, nazývaná v regresní terapii „postuláty“, která se vryla hluboko do mentálního nastavení, vznikla právě v této události. Tomáš prožil velké psychické vypětí, stres a hlubokou vnitřní bolest, tedy stav zúženého vědomí. Situace se vyznačovala pocitem bezmoci, neschopnosti situaci ovlivnit, nemožnosti ze situace uniknout a nečekanosti, tedy splnila parametry traumatu. V jeho průběhu si Tomáš svou vnitřní řečí doslova naprogramoval algoritmus své budoucí mluvy.

Myšlenky, které doprovázely událost: „nemohu nic říct, nemám žádné slovo, kdybych něco řekl, tak mě vynadají a budu ještě více nešťastný“, atd. Jak je ale možné, že jiné děti, které se ocitly v podobných situacích, kdy měli pocit, že „nemohou nic říct, že jejich mluva nebo jejich slovo nemá žádnou cenu“, nespustili proces řečové degenerace, tak jak tomu bylo u Tomáše? Proč Tomáš tedy reagoval právě takto? Má snad právě on predispozice k nějakým psychickým nebo fyzickým vadám, zatímco jiné děti, takovouhle situaci zvládnou s daleko menšími následky? Je snad Tomáš přecitlivělý latentní psychotik nebo snad dokonce má nějaké problémy s mozkem? Nikoliv.

Právě mluva, pocit, že „nemohu mluvit, nemohu něco říkat, slovo nemá žádnou cenu“, byla velká Tomášova slabina, kterou si nesl ve svém vědomí z ještě dřívější minulosti. Lidová rčení jako „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ nebo metafora „toto byla poslední kapka do ohně….“ by se velmi hodila k pochopení celého procesu vzniku výrazné koktavosti. Tomáš měl slabinu, měl svou tenkou strunu, na kterou stačilo brnknout. Měl své staré nezhojené rány. Tomáš měl TRAUMA. A toto trauma, hluboko uložené v paměti, čekalo právě na onu traumatickou událost, na vhodné zabrnkání, aby se mohlo rozeznít v plné své parádě.

V regresní terapii se tento jev nazývá restimulace. Každý regresní terapeut má tyto zkušenosti a tedy předpokládá, že za závažnými problémy stojí velká TRAUMATA, která vznikají v traumatických událostech, Tyto události v regresi nesou název engramické události. A také každý zkušený regresní terapeut ví, že takových engramických událostí může být celá řada. Tuto řadu traumat, která se vytvářejí v traumatických událostech, regresní terapeuti nazývají „řetězec“. A dokud tento řetězec nejslabších článků lidské osobnosti nebude zcela zničen, vždy klientovi hrozí opakování problémů. Takže podle tohoto pravidla, jsme následující sezení začali vyhledáváním dalšího článku řetězce, dalšího záznamu engramické události.

Druhé sezení

Tomáš si začíná vybavovat další událost, která se odehrává v osmnáctém století. „Jsem nějaký sluha a jdu nakoupit na trh ovoce. Cestou musím projít takovou úzkou temnější uličkou, která působí nebezpečně, takže vždy, když tudy chodím na náměstí, tak jsem ostražitý. Je to ale zkratka, cítím, že tudy chodívám. Když do ní vstupuji, vidím tam dva muže, ale jdu. Když k nim přijdu, tak mě obstoupí a říkají, ať jim dám vše, co mám. Začnu mít strach, obracím se,  a chci utéct. Jeden z nich mě chytne za rameno, začíná mi intenzivně tlouct srdce,“ se zadrháváním líčí Tomáš. Povzbuzuji ho, ať se posouvá v události dál. „Jeden z těch mužů mě zezadu začne škrtit.“

„Začínám se bránit, jak jen to jde a kopnu ho do holeně. On vykřikne bolestí. Chci rychle utéct, ale zloduch mě doběhne a bodne mě do břicha. Snažím se mu utéct, ale pak se tam objeví ten druhý muž a něčím tupým mě udeří do tváře. Všechno se to děje hrozně rychle, že ani nemám žádné emoce, jen takový pud přežití.“

„Rána bolí, slábne mi tělo a já se skládám na zem. Ten zloduch mi bere peníze ve váčku a utíká s ní pryč. Ležím tam v šílených bolestech, na plicích, záda mě bolí, hlava bolí, bolí mě krk od toho škrcení a obličej.  Mám něco vážného s hlavou. Uvědomuji si, že jsem se při pádu udeřil do hlavy. Chci zařvat pomoc. A jak chci začít řvát o tu pomoc, tak ale neřeknu vůbec nic, protože se nemůžu nadechnout. Hrozně mě to vyděsí, nemohu si zavolat pomoc, nemohu mluvit, nemohu se nadechnout. Je to velmi rychlé, ale cítím zoufalství, že nemohu mluvit a volat o pomoc. Cítím, že zemřu. Zavírám oči a naposledy vydechnu.“

„Je to rychlé, umírám, letím nahoru, vidím tam ostatní zemřelé, cítím se rozpačitě a zvídavě, jdu stále dál, je tam světlo. Tam mám radost a bolesti nevnímám.“ Tomáš dokončí první průchod událostí a nyní nás již čeká dlouhé zpracování všech negativních prožitků, emocí a vnitřních přesvědčení, které si vytvořil, a které se uložily do jeho paměti. Tyto prožitky se stále připomínaly, aniž by Tomáš tušil jejich původ. Nejsilnější přesvědčení, které bylo spojené s prožitkem bezmoci, neschopnosti ze situace uniknout či situaci ovlivnit bylo zjištění, že v určitém momentě, kdy si chtěl Tomáš zavolat pomoc, chtěl křičet, zjistil, že nemůže mluvit.

A toto vnitřní prohlášení: „nemohu mluvit, nemohu říct vůbec nic,“ se stalo podvědomým programem, který řídil Tomášovo chování v současném životě. Událost jsme zpracovali, zbavili ji všeho negativního a Tomášova mluva se začala velmi zřetelně zlepšovat.

Další sezení probíhalo rychleji. Tomášova mluva začala náhle být plynulejší, některá slova říkal bez jakéhokoliv zadrhnutí. Začínáme vyhledávat další událost, kde bychom našli příčinu neschopnosti nebo nemožnosti mluvit. Nacházíme jich celou řadu a postupně je zpracováváme.

 

Informace o pořádaných Kurzech Regresní terapie naleznete zde >>
Informace o možnosti terapeutického sezení regrese naleznete zde >>