Regresní terapie u úzkosti a hysterii

Johana se ke mně objednala s tím, že nedokáže přesně popsat svůj problém, ale jediné, co ví je, že již nedokáže dál žít v takovém psychickém rozpoložení, ve kterém se již roky nachází. V naší mailové korespondenci dokonce uvedla, že má pocit, že je taková od malička a že se její psychické problémy zhoršují. Klinická psychologie ji zaškatulkovala do přihrádky depresivních poruch, úzkostně panické poruchy. Ano, Johana vykazovala všechny depresivní symptomy včetně fyziologických.

Jolana přišla s diagnózou úzkostně panické porucha, hysterie a paranoia

Johana mi, v jednom z jejích prvních dopisů, napsala, že psycholog jí napasoval do škatulky úzkostně panické poruchy s paranoidními rysy. Její osobnost označil jako hysterickou se sklony k sebepoškozování. Předepsal jí několik léků a sdělil, že si má každé tři měsíce dojít pro nový předpis.

Johana však žádné léky nikdy nevzala, a s nálepkou „úzkostná panická“ se její prožívání ještě zhoršilo. Připadala si naprosto zbytečná, neschopná a k ničemu. Trpěla představou, že cokoliv udělá, tak je to špatné, vyčítala si i to, že vyhledala mou pomoc. Pronásledoval ji pocit, že něco strašného provedla. Emočně se pohybovala na škále od sebelítosti k lítosti a několikrát denně propadala smutku a pláči, aniž by věděla proč. Její manželství bylo v troskách, vlastní děti ji viděly jako nemocného člověka. Vysoká, štíhlá a velmi pohledná účetní Johana se konečně rozhodla ke změně.

První sezení

První sezení začíná. Johana si začíná velmi rychle vybavovat událost, kdy byla batole. „Jsem v nějakém pokoji, lezu po čtyřech. Lezu se někam podívat. Cítím takovu divnou úzkost na hrudi a mám hrozně velký pocit, že jsem úplně sama, mám pocit, že někoho hledám. Cítím takovou nejistotu,“ prochází událost Johana a její hlas je vyšší, jakoby dětský. Pobízím ji, aby si uvědomila, co se tam děje a procházela událost dál. „Tlačí mě žaludek a slyším, jak se rodiče hádají, táta někam odchází. Mám pocit, že je to kvůli mně.“

„Jak to myslíte, kvůli Vám,“ zeptám se Johany a snažím se jí touto otázkou přimět k tomu, aby si vybavila, jestli je to její subjektivní pocit nebo jestli je její sebeobvinění založené na reálných faktech. „Ano, táta něco řekl mámě“, odpovídá Johana. „Řekl jí něco o mně“, začíná Johana vzlykat. „Řekl jí, že kvůli tomu spratkovi, jako mně, že s ní musí být, i když to vůbec nechce. Je mi hrozně úzko a lezu se podívat za mámou do kuchyně. Máma tam sedí a brečí. Když mámu vidím, trošku se mi ulevilo. Je mi to všechno hrozně líto, mám pocit, že je ubrečená kvůli mně, nedokážu ji utěšit, cítím beznaděj, že ji nedokážu pomoc. Je to kvůli mně, jsem k ničemu a na obtíž, kdybych tu nebyla, bylo by to lepší. Všechno je moje chyba, maminka je nešťastná a můžu za to já,“ naříká Johana, která se během svého vyprávění proměnila v malou holčičku s dětským hlasem.

Tato první událost, kterou jsme prošli, vykreslila nastavení sebepojetí Johanino podvědomí v plné šíři. Vina, výčitky, beznaděj a zbytečnost existence byly hlavní emoční a mentální schémata, na kterých Johana budovala svou existenci. Byl to však pouhý začátek, po kterém nelze očekávat nějaký výrazný terapeutický posun a bylo potřeba pokračovat na cestě hledání příčiny patologického emocionálního prožívání, které Johana má.

Druhé sezení

„Je to někdy v první polovině minulého století, podle toho, co mám na sobě. Stojím v krajině, jsou tma louky, kopce…Jdu z jednoho kopce, cítím se už dost špatně. Mám úzkost na prsou, jsem celá taková zaražená, mám stažený krk a mám pocit, že se něco stalo a že je něco špatně. Jdu k nějaký stodole. Vcházím dovnitř a vidím tam někoho oběšenýho. Hrozně se leknu, brní mi ruce, v krku mám knedlík, krk se mi úplně stáhne,“ odmlčí se Johana.

Vedu ji, ať si uvědomí, co se děje dál a ať si uvědomí, o co jde. „Je to nějaký známý, něco jako mlynář. Ne, to je můj táta. Je to táta…hrozně mi brní ruce a cítím strašný zmatek, paniku, tlak na prsou. Zmatek…začnu utíkat, vyběhnu ven, tam je dvůr, vidím tam starší paní v zástěře, brečím, křičím na ní zmateně. Stala se tragédie! Ona běží za mnou. Ještě na tom dvoře padám najednou na zem, cítím strašný zmatek, smutek, směsici pocitů beznaděje a zoufalství. Napadá mě v duchu otázka. Proč? Proč se to stalo? Ta starší paní, je to moje babička, běží pro pomoc a já jsem zhroucená na zemi na tom dvoře a nevím, jak se to mohlo stát. Je mi špatně od žaludku. Mám pocit, že za to můžu. Napadá mě, že jsem mu neměla něco říkat,“ odmlčí se Johana. „Co jste neměla říkat? Co Vás napadá?“ pobízím Johanu, aby nesetrvávala dlouho v tomto emocionálním vypětí.

„Něco skrze mámu, nevěra, cítím se zoufale. Nejvíc ze sebe samotné. Mám úplně stažený krk a tlak na prsou, cítím, že za to můžu já. Nejraději bych nebyla, co jsem to provedla… Babička s nějakými muži akorát přibíhá a odřezávají tátu. Přijelo také nějaké auto. Přijde mi to jako zlý sen. Tátu odnáší na nosítkách. Já jsem stále na zemi, pak se nějak odšourám dovnitř do statku a sedím, jsem úplně bezmocná, klepu se a cítím zmatek. Mám výčitky, mohu za to.“

„Pak se vrátí babička, je strašně smutná, ale utěšuje mě. Říkám jí, že je to moje vina, ale ona tvrdí, že ne. Matka nás opustila, žije někde ve městě s nějakým pánem, je to už rok. Uvědomuju si, že jsem to otci stále vyčítala, že maminka nás opustila kvůli němu. Táta byl nemocný, měl asi cukrovku nebo nějakou takovou nemoc a měl přijít o nohu. Já mu to stále vyčítala, že se cítím opuštěná. Byla jsem k němu nespravedlivá, spíš to byla přece chyba mámy. Nechápala jsem to.  Jak mi tohle dojde, jsem úplně zlomená. Nikdy už to nenapravím, neměla jsem se tak chovat. Budu s tím muset žít. Celý život tím pak trpím.“

Stejné pocity, stejné téma, rodina, výčitky. Musíme jít dál a najít, jak se formoval pocit viny a všudypřítomný pocit vlastní zbytečnosti. Událost jsme zpracovali, odreagovali všechny negativní a traumatické emoce, ale….

Každému regresnímu terapeutovi je jasné, že nic se neděje jen tak, a pokud je někdo nucen prožít takovou událost, jako je oběšení vlastního otce, musí k tomu být někde důvod.

Třetí sezení

Další událost se odehrála kolem roku 1820. „Jsem služka v nějakém statku, věším prádlo a mám do toho hlídat nějaké batole. Uslyším šplouchnutí vody, jakoby něco někam spadlo, ale nepřikládám tomu váhu. Po chvilce mi dojde, že tam někde lezlo to dítě, otočím se, ale nikde ho nevidím. Najednou mi dojde, jestli to šplouchnutí nebylo něco s tím dítětem. Odhodím prádlo, které zrovna mám v ruce, a rozeběhnu se k velkým neckám, plných vody, Jako bych tušila, že tam to dítě vlezlo. Když tam přiběhnu, vidím jen dítě, jak leží ve vodě hlavou dolů a nehýbe se. Chytnu ho, vytáhnu, začínám cítit hrozný zmatek, položím ho na zem, aniž bych cokoliv dělala pro jeho záchranu, tak z toho zmatku mě napadne, že musím někoho najít. Ne ale své pány, to jsou rodiče dítěte.“

„Se mnou tam pracuje nějaký čeledín, běžím za ním, aby to pomohl nějak vyřešit, vůbec nevím, co mám dělat. Vracíme se spolu za dítětem a zjišťujeme, že nežije. V hlavě mám strašný zmatek, sevřený krk, zároveň vím, že to musím vyřešit. Zmocňuje se mě hrůza a strach. Z toho strachu a hrozné viny, mě najednou napadne, že to dítě zahrabeme do sena, které se tam různě válí. Svedeme to na to, že tam najednou začalo hořet. Řekneme, že to bylo neštěstí. Uděláme to a ještě k té slámě přivezeme kočárek. Jsem v hrozném tlaku, mám pocit, že ani nevím, co dělám, mám takové horko v celém těle a zatemněnou mysl. Zapálíme to tam a běžíme pryč směrem k druhé části statku. Vůbec nemám sílu hrát tam nějaké divadlo, že tam najednou začalo hořet, ale musím.“

„Udělám tam scénu před rodiči toho dítěte, jakéže se to stalo neštěstí. Rodiče toho dítěte vyběhnou z domu, hrozně tam křičí, jsou zoufalí a já si uvědomuji, co jsem to provedla. Dochází mi, co jsem způsobila za hroznou tragédii, že jsem nedokázala ohlídat jejich dítě, že jsem mu nepomohla, když bylo v neckách, že jsem ho nechala ležet, nezachránila ho, a pak jsem to ze slabošství zapálila. Doléhá na mě strašná hrůza, když vidím jejich utrpení, že jsem je připravila dítě. Nemohu dýchat, mluvit, připadám si jako ta nejposlednější špinavá zrůda. Celý den se to hasí, protože od toho ohně chytla navíc stodola. Kvůli mně přišli o dítě i část majetku. To, co jsem provedla je neomluvitelné.“

Johana si vybavila nejhorší části události. Přestože ji panstvo nechalo na statku sloužit dál, sama se rozhodla odejít a se s tím vyrovnávala do konce života. Utvrzovala se tak po zbytek svého života v přesvědčeních o své vlastní neschopnosti a neustále se obviňovala.

Dalších událostí, kterými byl pocit viny doslova prosycen bylo opravdu dost. Práce trvala zhruba sedm měsíců, každé tři týdny jsem měli jedno sezení. Po dvou měsících práce se Johanino sebevědomí začalo posilovat. Smutek slábnul, Johana si začala všímat pozitivních maličkostí a momentů ve svém životě. Dokázala postupně začít oddělovat svou zpracovanou minulost od současného života. Přihlásila se do kurzů malování, začala chodit mezi lidi, s manželem vyráželi každý víkend do přírody a za jinými aktivitami. Po skončení regresní terapie Johana vzpomínala s úsměvem, jak mohla sebe vnímat tak destruktivně. Uskutečnila změnu, vymanila se ze svého původního nastavení, pomocí regrese vypudila z podvědomí veškeré neharmonické emoce a myšlenky a započala nový život.

 

Informace o pořádaných Kurzech Regresní terapie naleznete zde >>
Informace o možnosti terapeutického sezení regrese naleznete zde >>